Matěj Šín: K fotbalu potřebujete další vjemy

Foto: Aleš Krecl

Na prvoligovou scénu vlétl před třemi lety. V únoru 2022. Bylo mu pouhých sedmnáct let. A ještě měsíc předtím snil coby dorostenec Baníku o tom, že se uchytí v ostravském, tehdy třetiligovém béčku. A právě v lednu onoho roku se příběh Matěje Šína prudce zlomil. Od té doby toho za tři roky prožil víc než většina prvoligových fotbalistů za celou kariéru. Hovoříte-li s dnes už dvacetiletým reprezentačním záložníkem, překvapí vás svou přímočarostí, přemýšlivostí a vyzrálostí. Třeba když zasvěceně mluví o tom, jak si na fotbal správně nastavit hlavu…

Vraťme se v čase do ledna roku 2022. Co se vám vybaví?

Vybaví se mi škola, roky na gymplu, vydařený podzim ve starším dorostu Baníku. I když jsem moc gólů nenastřílel, byl jsem v tom týmu docela hodně cítit. No a s Matyášem Bittou nás právě v té zimě posunuli na přípravu do B-týmu, tehdy ještě třetiligového.

Svět o vás ještě nevěděl, což se mělo velmi záhy změnit, byť vám bylo pouhých sedmnáct let…

Ano, přišla ta lednová Tipsport liga. Baník do ní tehdy nasadil B-tým, do kterého mě chvíli předtím posunuli. V tom jsem měl možná i štěstí. První zápas jsme hráli proti prvoligové Karviné. Já měl do té doby zkušenost jen s dorosteneckým fotbalem. A najednou jsem měl hrát proti takovým hráčům, jako byl třeba Martin Šindelář, který byl chvíli předtím v Baníku a já mu podával balony. Nebo Adam Jánoš. Na stoperu Tonda Křapka, byl tam
i Michal Papadopulos. No a já si řekl, nedělej si z toho těžkou hlavu, ber ten zápas jako dobrý trénink. Zkus si to užít. A vyšlo to tak, že jsem dal dva góly.

Což jste de facto zopakoval i v následujícím utkání Tipsport ligy proti dalšímu prvoligovému týmu – FK Pardubice…

Doteď si pamatuju, že na mě hrál osobku Lukáš Červ. Pardubicím jsem dal jenom jeden gól, připsali mi tehdy ale zase dva. Ten jeden byl ale vlastní. Za dva zápasy jsem jako dorostenec vstřelil dvěma prvoligovým týmům oficiálně čtyři góly a začalo se to všechno najednou točit.

Vybavíte si, o čem jste v té době jako hráč baníkovského dorostu, jehož právě přeřadili na přípravu do béčka, snil?

Chtěl jsem se v tom béčku chytit. To byl takový můj postupný plán. Když už jsem tu šanci v přípravě dostal, chtěl jsem se tam uchytit a v týmu už zůstat. Hrát třetí ligu, zvyknout si v ní na dospělý fotbal. Tak abych se postupně mohl směrovat k áčku. Áčko, to byl ten můj sen, ano. Cíl. Ale postupný. Cílem pro jaro roku 2022 bylo uchytit se v béčku.

Tento plán vám ovšem nevyšel…

Nevyšel. (směje se) Místo v béčku jsem nakonec skončil v A-týmu.

K tomu se ještě dostaneme. Kdo měl tehdy největší zásluhu na tom, že jste tohle turbulentní období dokonale ustál a hlava vám nevylétla kamsi do oblak?

Myslím, že to mám hodně v povaze. Ale velkou roli hráli rodiče. Ti mě po celou dobu, od dětství až do doby dospívání, hodně usměrňovali. Kdyby nebylo našich, ale taky ségry, dědy s babičkou, prostě rodiny, která je založená skromně a sportovně, nebyl bych tam, kde jsem teď. Kdykoliv jsem byl jenom trochu na hrušce, třeba i v legraci, vždycky mě z ní hned sundali dolů.

Jenže když se proti této snaze rodiny postaví Tomáš Galásek a veřejně vám vysekne velkou pochvalu, co potom? Co to s vámi udělalo, když nedlouho po vašem skvělém vystoupení v Tipsport lize Tomáš Galásek na vaši adresu takovým způsobem promluvil?

Od Tomáše Galáska to pro mě bylo něco hodně silného. To pro mě byla obrovská osobnost, velká legenda. Když jsem hrával na playstationu fotbal, nějaké mistrovství světa, hrál jsem za Česko a měl jsem ho samozřejmě v týmu. Když se mi tehdy jeho slova donesla, měl jsem z toho šíleně krásný pocit.

Foto: Aleš Krecl

Později, když jste se stal členem A-týmu Baníku, jste ho zažil jako asistenta trenéra. Jaký byl?

Hodně konkrétní, to si přesně pamatuju. Nemluvil ve frázích. Ano, někdy říkal i takové ty povzbuzující věci, ale velmi často mluvil hodně konkrétně. Jak přesně si zpracovávat balon. Jak nad ním stát. Jak se soustředit na každý dotek s míčem. A hlavně – on to dokázal udělat. O čem mluvil, pak i názorně ukázal. To bylo něco neskutečného. Vysvětloval jak střílet z voleje. Pak si vzal balon, někoho, kdo mu to poslal, a přesně jak to řekl, tak to taky předvedl. Ale to jsem nekoukal jenom já, koukali všichni. Myslím, že kdybyste se dnes zeptal třeba Jirky Bouly, řekl by vám to stejné.

Vraťme se ale do ledna roku 2022. Tipsport liga se stala minulostí, vaše výkony v ní vzbudily rozruch, nicméně pokračoval jste v béčku, zatímco A-tým Baníku odletěl na herní soustředění do Turecka. A najednou se vám ozval tehdejší sportovní ředitel Alois Grussmann, že si máte okamžitě sbalit věci a přiletět…

To si pamatuju doteď. Zavolal mi do tramvaje. Jel jsem z tréninku a najednou mi volal pan Grussmann a oznámil mi, že mám přiletět za A-týmem. Ještě položil takovou řečnickou otázku, jestli bych teda chtěl. No to bylo jasné, že jsem chtěl! Sbalil jsem se a jel jsem.

Neměl jste obavy?

Měl. Ale víte z čeho? Z přestupu na letišti v Istanbulu. Než jsem vyrazil, připravovali mě na to, že v Istanbulu bude na přestup hrozně málo času. Takže když na to přišlo a v Istanbulu jsme přistáli, na odlet do Antalye jsem doslova sprintoval. Stihl jsem to, ale moc prostoru jsem fakt neměl. (směje se)

Z toho, jak se ukážete na herním soustředění A-týmu, jste tehdy obavy neměl?

Toho jsem se, upřímně, nebál vůbec. Měl jsem ze všeho obrovskou radost, ale takové ty myšlenky, že musím nějak zapůsobit, že tuhle šanci musím určitě využít, jsem neměl. Vždyť ještě před měsícem jsem byl dorostenec, kterého přeřadili na přípravu do B-týmu. Co se dělo pak, tím jsem se spíš jenom tak bavil. Byl jsem ohromený tím servisem, který už tehdy hráči A-týmu v Baníku měli. Sledoval jsem, kolik se kolem týmu motá lidí, v jak úžasném hotelu může být mužstvo na soustředění ubytované, jaké má v Turecku k dispozici hřiště. Byl to pro mě nový svět, úplně jiný vesmír. Myšlenky, které by mě dostávaly pod tlak, jako že v Turecku nutně musím ukázat, co umím, ty jsem vůbec neměl.

Dnes už vám to všechno, co se fungování profitýmu týká, přijde normální?

Asi jo. Člověk si na takové věci rychle a rád zvykne.

Foto: Aleš Krecl

I v tomhle máte před svými dvacetiletými vrstevníky obrovský náskok, souhlasíte?

Asi ano. Mentální náskok. Už z toho ligového dění a všeho, co to provází, nejsem nijak nervózní.

Kdy jste vlastně začal vnímat, že jste fotbalově dál než vaši vrstevníci?

Asi nikdy. Anebo možná tehdy na podzim roku 2021 v dorostu. V devatenáctce. Tam mi najednou začalo hodně věcí vycházet. Že jsem nad tím někdy sám žasnul. Třeba i v tréninku. Ano, v té devatenáctce jsem najednou hodně odjel.

To vám bylo stále jen sedmnáct let.

A víte, čím to možná bylo? My jsme totiž tu zimu předtím, mezi lety 2020 a 2021, strávili hodně času na běžkách. S rodinou, my hodně běžkujeme. A já jsem až nedávno zjistil, když jsem se o tom bavil s našimi kondičáky, že na základní kondici jsou nejlepší právě běžky. To mi naši trenéři řekli. A já jsem zrovna v té zimě pořád valil běžky. Byli jsme na chalupě a já byl na těch běžkách pořád. No a totéž se opakovalo o rok později před tím mým nástupem do přípravy béčka.

Takže jsme právě odhalili recept pro český fotbal!

No, tohle by asi nestačilo, ale je fakt, že u mě to hrálo asi velkou roli. Najednou jsem měl dobrou tu základní kondici, dokázal jsem běhat nahoru dolů, měl jsem více energie a nebyl jsem v únavě, a tím pádem jsem se mohl víc soustředit na míč. Tím se mi uvolnila i hlava. A hlava dělá všechno.

Odpusťte, děláte na mě dlouhodobě dojem, že problém s hlavou, to je něco, co vy snad ani neznáte…

To tak může vypadat, ale chce to neustálou práci. Vjemy jsou všude okolo vás. A buď musíte být takový flegmatik, že vás ty vjemy nerozhodí, nebo musíte mít zázemí. Já jsem ten druhý případ. U mě hraje důležitou roli okolí, které mám kolem sebe. Díky tomu mám hlavu nastavenou tak, jak ji mám.

Mluvil jste na tohle téma někdy třeba s brankářem Jiřím Letáčkem? Jen připomenu, že když přišel v létě 2022 do Baníku, nedařilo se mu. Během zimního volna se doma v Pardubicích soustředil na to, aby si dal dohromady hlavně psychiku, tedy hlavu, a na jaře začal v Baníku předvádět úchvatné výkony…

Ano, mluvili jsme o tom. On totiž, snad to můžu říct, chodil ke sportovnímu psychologovi. A toho stejného jsem pak navštívil i já. Chtěl jsem si to zkusit. Opravdu jen zkusit, protože jsem si tehdy říkal, že psychologa
k ničemu nepotřebuju. Ale vyzkoušet jsem to naopak chtěl, zajímalo mě to.

A jaký byl výsledek?

Otevřelo mi to oči. To setkání s psychologem mě utvrdilo v tom, co jsem si možná myslel, ale třeba jsem o tom nebyl tak přesvědčený. A totiž v tom, že člověk, když chce hrát fotbal a chce ho hrát dobře, potřebuje další vjemy. Protože když se soustředí jenom na fotbal, zaspiralizuje se, a pak se sekne. Někdo dřív, někdo později. Nevyjdou mu dva zápasy, nebo něco v tréninku, začne o tom hodně přemýšlet a zatíží mu to hlavu víc, než je únosné. Kdežto když má člověk rozjetých více věcí, třeba školu, tak má něco, co mu ty myšlenky odvede úplně jinam. Najednou řešíte, že máte zkoušku, musíte se na ni soustředit, a místo na to, že vám to nejde na hřišti, myslíte třeba na to, že nestíháte zkoušku. A aniž si to uvědomujete, přijdete na hřiště a hlava, co se týká fotbalu, je nezatížená a čistá. Mimochodem, právě škola je podle toho pana psychologa v tomhle nejlepší pomocník.

A když člověk nemá na studium buňky?

Tak je třeba dobré něco sbírat. Ale opravdu sbírat, soustředit se na to, mít k tomu citovou vazbu, prožívat to. Za mě se sbíraly fotbalové kartičky. Někdo sbírá lego.“

Vy jste si vybral vysokoškolské studium.

Ano, i když ne primárně proto, abych měl čistší hlavu. Nicméně tahle zkušenost
s psychologem mě utvrdila v tom, že v tom musím vytrvat.

A sbíráte něco?

Sbíral jsem právě to lego. To mě hodně bavilo. Pár sad jsem si nakoupil, ale pak mě to pustilo.

Vaše myšlenky, myšlenky vašich nejbližších a velké spousty vašich fanoušků pak odvedla jiná věc. Zákeřná nemoc. Tu jste ale překonal, alespoň navenek, se stejnou samozřejmostí, s jakou střílíte góly nebo obehráváte soupeře. Považujete období vaší nemoci za nejtěžší období svého života?

Asi ne. Já si to tehdy postavil jako takovou misi. Člověku to všechno, jak vážná nemoc to byla, dojde až zpětně. Ale tehdy to pro mě těžké nebylo. Poležel jsem si v nemocnici, tam jsem hrál v jednom kuse playstation, pak jsem si poležel doma. Akorát na fotbal jsem se tehdy nedíval, měl jsem pocit, že by mě to zbytečně drásalo. Chodil jsem na procházky, hodně jsem si tehdy povídal s rodiči. O tom, co se děje v jejich životech, o spoustě jiných věcí. Nemoc jsme neprobírali. Jednou za nějaký čas jsem si šel lehnout do nemocnice, a to bylo všechno. Celou dobu jsem měl nějak v hlavě, jak dlouho to bude asi trvat, kdy začnu s tréninkem, kdy bych se chtěl vrátit.

Daleko těžší to bylo asi pro vaše okolí…

Ano, pro rodiče. Ale když jsem se pak po tom všem s nimi na tohle téma bavil, řekli mi, že je tehdy uklidňovalo, jak jsem reagoval já. A já byl v klidu. Doktor řekl, že se to vyoperuje, tak jsem to tak bral, že se to vyoperuje. Žádná rizika jsem si tehdy neuvědomoval. Naši ano, bylo to pro ně hodně těžké. Pak mi řekli, že doma brečeli. Ale mně ty své obavy nikdy neukázali. Přišli za mnou, já byl vysmátý, a je to uklidnilo. Myslím si, že právě tento jejich přístup mi v hladkém překonání nemoci hodně pomohl.

Vše zlé je za vámi, dnes už asociace spojené s vaším jménem odkazují jen na fotbal a výkony, které předvádíte. Jste považován ze jednoho z nejtalentovanějších českých hráčů současnosti. Co vám podle vás momentálně chybí k ještě lepší výkonnosti?

Možná maximální rychlost a dynamika. Za dynamického hráče se ještě považovat nemůžu, Ale s trenéry v Baníku to posouváme a rezervy tam ještě určitě jsou. To vím i díky tátovi, který býval sprinter. Teď se dynamiku snažím nahrazovat myšlením. Tak abych měl nad dynamičtějšími hráči i tak navrch.

Když jste se začínal prosazovat v A-týmu, zaujal jste svým nebojácným pojetím hry. Jako kdybyste svou mentální přímočarost, která je jedním z vašich povahových rysů, převedl i na hřiště. První myšlenka po zisku míče: hrát dopředu…

Tohle mi v žácích hodně vnucoval trenér Honza Žemlík, a po něm i Radek Slončík. Hrát nahoru a hrát rychle. Já jsem měl díky nim vždycky v hlavě, že kdo hraje jenom do boku a dozadu, je velký alibista. Takový jsem nikdy nechtěl být. Vždycky jsem chtěl být rozdílový hráč, který je vidět.

Foto: Aleš Krecl

Vaším strýcem je někdejší bývalý prvoligový fotbalista Brna a Bohemians Tomáš Návrat…

Hrával v mládeži i za Baník.

Ano. Znamenal pro vás v době, kdy jste fotbalově vyrůstal, nějakou inspiraci?

No samozřejmě! Hrozně mě tehdy bavily všechny ty jeho příběhy. Storky z pařeb a všeho kolem. To mě fascinovalo. Třeba ten příběh, jak měli někde v Brně rozbít nějaký billboard, nebo co to bylo. Vyprávěl mi, jak to tehdy noviny strašně nafoukly. A že to bylo ve skutečnosti tak, že jeden jeho spoluhráč tam tehdy jenom loktem poškodil nějaký malý nápis. Ceduli. A novinář z toho udělal obrovský billboard. Říkal mi už tehdy a říká mi doteď, co všechno média dokážou.

Takže jste spolu v častém kontaktu?

Pořád. A vždycky, když se potkáme, mi stejně jako všichni ostatní z rodiny zdůrazňuje, abych pořád zůstal na zemi. A ještě jednu věc mi zdůrazňuje. Právě to, že on si během fotbalové kariéry školu nedělal. I když na to prostor měl. Nevyužil ho a říká mi, že to byla chyba. Bakalářský titul si dodělal až po kariéře, ale říká, že toho promarněného času v průběhu kariéry lituje. I když se dnes má, to musím říct, skvěle.

Vybavuje se mi, jak jsem vás na herním soustředění Baníku v Turecku viděl v době osobního volna stranou od kolektivu. Zatímco ostatní hráči si volna užívali každý po svém, vy jste seděl nad skripty a věnoval se studiu…

Byl jsem v časovém presu, po skončení soustředění mě čekaly čtyři zkoušky v osmi dnech. Naštěstí se to zvládlo. Přiznám se, že jsem si to letošní Turecko chtěl původně užít trochu víc, ale musel jsem to změnit.

Připomeňme, že studujete ekonomickou fakultu na Vysoké škole báňské, konkrétně obor finance. Je to něco, čemu se chcete věnovat po skončení kariéry?

Asi ano. Plán je takový, že kariéru chci mít co nejdelší. A pokud jde o postkariérní život? Nevím. Věřím, že to, co studuju, pak v životě uplatním. Nebaví mě samozřejmě úplně všechno, co to studium obnáší, ale celkové zalíbení v tom mám. Ten obor je hodně takový, řekl bych, všeobjímající. A uplatnění tím pádem široké.

Radíte někdy třeba spoluhráčům, kam investovat?

V kabině to tolik neřeším. Kluci mají svůj názor a já jim ten svůj určitě nevnucuju. Jestli se o tom s někým z kabiny bavím trochu víc, tak s Filipem Kubalou. Máme na tato témata hodně podobné názory.

Když je řeč o kabině Baníku. V ní zaujímáte velmi zvláštní postavení. Jste v ní de facto nejmladší, zároveň jste jedním ze zástupců kapitána…

To je sice pravda, ale hlavní slovo má v kabině Ewerton, spolu s ním Michal Frydrych a David Lischka. Moje role spočívá v tom, že se nějakým způsobem starám o mladší kluky v kabině.

Čili jste takovým šéfem mladší sekce kabiny Baníku.

Tak nějak by se to dalo říct. Ale v kabině jako takové ještě žádné zásadní slovo nemám. To mají na starost starší kluci.

Kdo je pro vás, pokud jde o současný tým Baníku, největší inspirací tím, co umí?

Filip Kubala a jeho způsob zakončení. Já vím, že v zápasech se mu to dlouho nedařilo ukázat, až to snad zlomil těmi dvěma góly, co dal Teplicím, ale kdybyste ho viděli na tréninku? Má podle mého názoru nejlepší zakončení z celého týmu. Způsob, jakým střílí, jak se k tomu umí postavit, jak to trefuje. To bych chtěl umět. A pak bych chtěl mít dravost Erika Prekopa.

Mluvil jste o tom, že když jste poprvé nakoukl do A-týmu Baníku, byl to pro vás, pokud jde o jeho celkové fungování, úplně jiný vesmír. Jaký vesmír jste poznal, když jste byl nominován do A-týmu reprezentace?

No ještě úplně jiný. Ano, když jsem se poprvé dostal z dorostu přes krátkou zkušenost v béčku do áčka Baníku, bylo to úžasné, hleděl jsem na to, jak to tam perfektně a profesionálně funguje. Ale ta zkušenost z reprezentace, to je zase ještě něco úplně jiného. Těch lidí, kteří se kolem toho týmu pohybují, je snad dvojnásobně víc než hráčů. Pamatuju si jen takovou drobnost. Přišel jsem na svůj pokoj a na posteli ležel oblek. Aniž bych si ho někde zkoušel nebo někomu dával své míry, dali mi oblek, který mi úplně přesně padnul. Nechápal jsem. Jak ulitý. V reprezentaci řešíte jednu a jedinou věc. Sám sebe. Jinak se absolutně o nic starat nemusíte.

Takže někdy brzy znovu, ne?

Ano, chci tam být pořád.“

Který reprezentační výběr je teď vlastně vaší prioritou? Národní tým do 21 let má před sebou mistrovství Evropy. Seniorskou repre čeká kvalifikace na mistrovství světa…

Budu rád, když pojedu na jakoukoliv repre. Famózní by bylo, kdybych si připsal nějaký start v áčkové reprezentaci, ale rád bych pomohl i jedenadvacítce na mistrovství Evropy. Je to přece jen mezinárodní vrcholný turnaj a já jsem ještě žádný takový nehrál.

Jak bude podle ideálních představ Matěje Šína vypadat jeho další fotbalová kariéra?

Plán je nastaven.

A lze ho prozradit?

Bude záležet na spoustě věcí. Na tom, jak se bude dařit mně osobně, jak týmu. Protože individuality plodí mnohem častěji dobrý tým. Pokud to půjde, jak bych si představoval, chtěl bych se uplatnit v Evropě. Udělat
v ní velké jméno sobě a Baníku.

A vysněná destinace?

Takových je milion, i když se dokola mluví třeba jen o deseti. Když se zeptáte více mladých kluků, kam by se chtěli v ideálním případě dostat, budou dokola opakovat těch deset nejznámějších klubů. Já to vnímám tak, že určitě budu na té cestě za snem potřebovat nějaký mezikrok. Nějaký kvalitní, ale ne ještě tak obrovský evropský tým, ve kterém se budu chtít prosadit. Prosadit se v něm, ukázat se jeho prostřednictvím v evropských pohárech. A pokud se mi to podaří, tak pak je možné doufat, že se splní
i ty nejtajnější sny.

Text: Richard Šíma, foto: Aleš Krecl